Náš Otec kněz Wincenty Kluczyński
Narodil se 30. září 1847 ve šlechtické rodině Adolfa a Franciszky, z rodiny Korsaků Lanckorońské, na území dnešní Bělorusi. Brzo ztratil otce a jako nejstaršího ze 3 chlapců ho adoptovala spřátelená rodina Kłoczkowských, která bydlela na území dnešního Lotyšska. Kvůli touze po vědění, duchovnímu růstu a ideálům ho přitahovala služba Bohu a vlasti v kněžském rouše. Vstoupil do vilniuského semináře hned po obnovení jeho činnosti po lednovém povstání, jistou dobu byl jeho jediným duchovním. Myšlenkové obzory si rozšiřoval v petrohradské Duchovní akademii, jediné katolické vysoké škole v Rusku. Po vysvěcení v Kaunasu v roce 1871 byl určen k práci ve vilniuském semináři, kde utvářel víru a intelekt alumnů více jak 27 let vykládáním Písma svatého, dogmatiky a později také jako inspektor onoho semináře. Základem jeho života se stala touha podporovat duchovenstvo.
“Jako inspektor se snažil uvést v soulad svá slova a činy tak, že nikdo z mladých nemohl najít nesoulad, rozpor nebo faleš. Báli se ho jako ohně, vážili si ho a téměř všichni alumni ho považovali za světlo nebes.” – A. Miller
“On jediný se nepoddal vlivu demoralizujících činitelů. Svým chováním nedal důvod, aby na něho rusofilsky zaměřená vláda něco našla. Ve vilniuské společnosti měl velkou autoritu a byl považován za svatého člověka. Zcela ze všech sil soustředěný, plný kněžského ducha, velký asketa. Měl neobyčejný takt. Imponoval znalostmi.” – J. Stakauskas
Ve Vilniusu na počátku pomáhal ve vytváření bezhábitových kongregací otci H. Koźmińskému. Po delším rozjímání a modlitbách v Jitřní bráně se rozhodl založit vlastní Kongregaci sester od andělů.
“Když jde o vaši víru, dobré zvyky a svaté tradice, mějte vůli z železa, buďte připraveni raději všechno ztratit, než sejít z cesty svědomí.”
V roce 1898 byl jmenován představitelem biskupství do Duchovního kolegia v Petrohradě. V roce 1910 mu byl svěřen úřad arcibiskupa v mohilevské diecézi, tehdy největší na světě. V této funkci velmi trpěl jako oběť “útoků” carské vlády vůči katolické církvi. Jeho demisi přijal Benedikt XV. v roce 1914. Pozdější pobyt na Krymu lze prakticky nazvat vyhnanstvím. Zemřel v Alupce 11. února 1917, v předvečer revoluce. Jeho ostatky se dostaly přes Petrohrad do vilniuské katedrály teprve v roce 1929 a tam spočívají dodnes.